Proton-K

Proton-K
Proton-K vynáší modul Zarja
Země původu	Sovětský svaz Sovětský svaz Rusko Rusko
Rodina raket	Proton
Výrobce	GKNPC Chruničeva
Účel	těžká nosná raketa k vynášení družic a modulů
Rozměry
Výška	50 m
Průměr	7,4 m
Hmotnost	vzletová: 595 500 kg prázdná: 47 000 - 58 000 kg
Nosnost
na LEO	19 760 kg rekord: 22 776 kg (s modulem Zvezda)
Historie startů
Status	vyřazena
Kosmodrom	Bajkonur
Celkem startů	311
Úspěšné starty	275 (88%)
Selhání	24
Částečná selhání	12
První start	10. března 1967
Poslední start	30. března 2012
První stupeň  – 8S810K
Motor	6× RD-253 (11D48) (u novějších verzí RD-259)
Tah	6× 1 750 kN
Specifický impuls	316 s
Doba zážehu	124 s
Palivo	oxid dusičitý / asymetrický dimethylhydrazin
Druhý stupeň  – 8S811K
Motor	3× RD-0210 (8D411K) 1× RD-0211 (8D412K)
Tah	4× 600 kN
Specifický impuls	327 s
Doba zážehu	206 s
Palivo	oxid dusičitý / asymetrický dimethylhydrazin
Třetí stupeň  – 8S812
Motor	1× RD-0213 (8D48) 1× RD-0214 (8D811) (komplet: RD-0212, 8D49)
Tah	1× 582 kN + 1× 31 kN
Specifický impuls	325 s
Doba zážehu	238 s
Palivo	oxid dusičitý / asymetrický dimethylhydrazin

Proton-K (rusky Протон-К) je označení základní třístupňové verze sovětské respektive ruské nosné rakety rodiny Proton, dříve používané k vynášení těžkých družic, zejména kosmických stanic a jejich modulů na nízké oběžné dráhy kolem Země. Vyvinula ji konstrukční kancelář OKB-52 (Опытное конструкторское  52, ОКБ-52), později přejmenovaná na Ústřední strojírenskou konstrukční kancelář CKBM (Centralnoje konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija, ЦКБМ), pod vedením hlavního konstruktéra V. N. Čeloměje v rámci projektu UR-500 (universalnaja raketa, универсальная ракета УР-500) jako modifikace UR-200K. Sériovou výrobu zajišťuje Státní kosmické vědeckovýrobní středisko M. V. Chruničeva. Vojenské typové označení je 8K82K. Kódové označení používané ministerstvem obrany USA pro tento kosmický nosič je SL-13, označení používané studijní službou amerického Kongresu (Sheldonovo označení) je D-1.

Motory pro první stupeň vyvinula konstrukční kancelář OKB-456 pod vedením V. P. Gluška (nyní NPO Energomaš, НПО Энергомаш им. академика В. П. Глушко) v městě Chimki na okraji Moskvy. Motory pro druhý a třetí stupeň jsou dílem konstruktéra S. A. Kosberga z konstrukční kanceláře OKB-154 (nyní Konstrukční kancelář chemické automatizace KBChA, Конструкторское бюро химической автоматики, КБХА) ve Voroněži. Inerciální řídicí systém vyvinul v Moskvě vědecko-výzkumný ústav NII-885 (НИИ-885 Научно-исследовательский институт № 885), řízený N. A. Piljuginem. Všechny tři stupně používají skladovatelné kapalné pohonné látky, které jsou silně jedovaté. Proto se doposud nikdy nepoužila pro vynášení pilotovaných kosmických lodí, ale především pro vynášení kosmických stanic bez lidské posádky na palubě.

Nosné rakety tohoto typu jsou vypouštěny z kosmodromu Bajkonur, kde mají k dispozici celkem čtyři rampy, a to rampy č. 23 a 24 na komplexu 81 a rampy č. 39 a 40 na komplexu 200. Přípravy raket ke startu probíhají v montážní budově MIK (montažno-ispytatělnyj korpus, монтажно-испытательный корпус МИК) na komplexu 92.